Když Pipi poprvé přišla na farmu, byla to maličká, zranitelná srnečka, která přišla o svou maminku a zůstala úplně sama v lese. Pepa ji přinesl v náručí, drobnou, slabou a vystrašenou. Když jsem ji poprvé uviděla, něco ve mně se zlomilo. Byla jako malé dítě, které ztratilo rodinu, a já věděla, že ji nikdy nenechám být opuštěnou znovu.
Byla podchlazená, neměla ani sílu sát mléko. Každé dvě hodiny, ve dne i v noci, jsem ji krmila, zahřívala a šeptala jí, že to zvládne. Byla tak křehká, že jsem se bála, jestli to její drobné tělíčko vůbec dokáže. Ale ona bojovala. Pomalu sílila a zvykla si na život mezi námi. Nejvíce si oblíbila kočičky, které jí dělaly společnost, jako by vždycky patřila k nim. Viděla jsem, jak se její strach postupně rozplývá, jak začíná důvěřovat lidem kolem sebe.
Ale i když s námi byla v bezpečí, v mém srdci bylo něco, co mi říkalo, že její osud je nevyhnutelný. Byla srnou, divokým zvířetem, a její místo bylo v přírodě, ne v našich rukách. A i když jsem ji milovala jako vlastní dítě, věděla jsem, že jednou přijde den, kdy ji budu muset nechat jít…
Příroda na ni volala čím dál hlasitěji. Pipi rostla, sílila, a já věděla, že jednou ten den přijde. Letos oslaví své třetí narozeniny a kdyby chtěla, jediným skokem by překonala plot a odešla. Jenže to neudělala. Čekala na svůj okamžik.
A ten přišel jednoho odpoledne. Silný vítr pootevřená vrátka a právě v tu chvíli přijel veterinář. „Máte za vraty srnku!“ volá na mě. Vyběhla jsem ven a tam stála – klidná, vyrovnaná. Podívala se na mě, jako by se loučila, a pak tiše odběhla přes silnici do lesa. Do místa, které zná, kde jsme spolu chodily na procházky, když byla ještě maličká.
Sledovala jsem, jak se vzdaluje, a mé srdce bylo těžké, ale zároveň jsem věděla, že to tak musí být. Byla dost silná na to, aby se vydala na svou vlastní cestu. S každým dnem, který jsem s ní strávila, jsem ji milovala víc a víc. Byla pro mě jako dcera, kterou jsem si přála ochraňovat navždy. Ale láska není o držení. Láska je o tom dát svobodu.
A tak odešla. Ale ne nadobro. Chodíme ji navštěvovat, víme, že je v pořádku. Ukazuje nám, jak se pase, že má co jíst. A pak jsme ji zahlédli – ne sama, ale se stádem. Našla si své místo mezi ostatními srnami. Přesto na mě nezapomněla. Když ji zavolám, přiběhne, přitiskne se ke mně, nechá se pohladit, jako by se na chvíli vrátila do doby, kdy byla ještě maličká a potřebovala moji náruč. A pak zase odběhne.
Možná jednoho dne přijde zpátky, ne sama, ale se svými mláďaty, aby mi ukázala, že všechno bylo tak, jak mělo být. Ať už se vrátí, nebo ne, jedno je jisté – Pipi vždycky bude součástí naší rodiny.
